Ani smilování, ani soucit

23. května 2010 v 12:30 | Pako June-hime Maffianno Al Capone! (zkráceně June) |  Jednorázovky
Ani smilování ani soucit
Krátká drama povídka, která mě vlastně napadla ve vaně. Dlouho jsem nic pořádného nepsala, omlouvám se :D. Chci se vypilovat. Kdysi jsem psala povídky moc ráda, ty časy už jsou pryč. Háček je v tom, že jsem líná. I slohovky ve škole píšu z hlavy.. ale to se mi vždycky podaří uhrát na dvojku :D. V lepším případě za jedna.

Přízrak špinavý potuloval se ulicemi. Bláznivý a šílený zakopával o obrubník, potrhané cáry mu vlály jako zmučená důstojnost v dešti. Vichr pohrával si s umazanými vlasy. Přízrak, ač zubožený, pořád přízrak. Škodil lidem a okno osudu si pohrávalo s jeho tělem tak, jako on si pohrával s těly lidí, opravdových lidí. Nenáviděl je.
Ničil a osud se mu vymstil. Ale aby se dostal na vrchol, musel znovu škodit. Nesmysl a začarovaný kruh. Krutá souhra dvou živlů. Zlý a mocný živel cokoliv dokázal pohltit. Z přízraku se stala živá břečka bláta škodící lidem více než kdy dříve. Mařící životy, obličeje mučící. Gilotina na samém vrcholu věže a jen schody plné lidí čekající na věčnou temnotu. Ráj zapomenut, změnil paletu barev na odstíny šedé tak, že malíři docíliti jiné barvy používaly krev svých milovaných.
Přízrak se užíral zevnitř. Místo svého bytí břečka bláta zalila jeho srdce vařící vodou a s třešničkou z rtuti slízla jako malinu.
Ani smilování, ani soucit.
To vše slovo bída jest.
*
Mladík zavřel list papíru, položil brýle na stoleček.
"To kvůli tomu jsi sem přiběhla z druhé části Berlína v dešti, Liso? Navíc v noci!" Věnoval dívce sedící před sebou naštvaný pohled. "Měl jsem tady něco rozdělané."
"Ne! Jenom jsi mě nechtěl vidět! Přiznej se!" Dívenka mávala rukama. Nemohlo jí být více než čtrnáct let.
"Navíc - nemám žádné pochopení pro tyto věci. Řádky na tomto papíře vůbec nedávají smysl, je to hloupost. Naprosto to postrádá smysl pro realitu." S klidnějším tonem podával papír dívence.
"Ale… napsala jsem to dnes večer. Moc jsem si přála vidět tvůj obličej, až to dočteš…" Její výraz nyní byl zklamaný.
"Dobře, dobře… není to tak špatné jak se zdá." Zde udělal pomlku. "Navíc - vyrušila jsi mě ze spaní. To nejspíš způsobilo mou podrážděnost. Ale… přijet na kole v dešti v noci kvůli krátké povídce… ty jsi.. ty jsi… jsi prostě moje Lisa." Usmál se. Ale cosi na tom úsměvu bylo… umělého.
"Mohu přespat u tebe, Johanne?" Řekla Lisa a už se svlékala z bot a vyndala věci z kufříku.
"Cože?! To ne! Dnes ne, Liso!"
"Proč ne?"
Nastala trapná chvíle ticha. Lisa se zdála být podezřívavá a Johann byl dnes večer opravdu celý nesvůj.
"Omlouvám se, asi jsem se opravdu vetřela." Odpověděla Lisa.
"Ne… to ne! Přece bych nepustil svou sestřičku zpět domů. V tomhle dešti." Pohladil Lisu po vlasech.
"No víš… chci tu přespat hlavně protože je máma pořád tak smutná. Kvůli tátovi. Z fronty už moc dopisy neposílá. Dlouho jsme žádný neměli."
"Neboj, Liso, tahle válka skončí a až přijde domů, tak ho pleskne pánví po hlavě. Budeme se znovu smát a ty budeš psát ty svoje příběhy. Skvělá spisovatelka se z tebe stane." Přitiskl si Lisu k sobě a chvilku se těšili ze společného tepla.
V tom mu náhle ukápla slza.
"Co?! Co se ti stalo?" Položila mu ruku na tvář.
"Ale nic, jen jsem si na něco vzpomněl. Běž už spát. Je čas." Odešel bez dalšího slova. Žádné dobrou noc, žádná pusa na tvář. Lisa si připadala trošičku zlomeně, nic méně její bratr odešel do patra, kde se schoval v pokoji. Celé přízemí bylo nyní její.
*
Kam jen ji dal? Dal svou poslední. Chladnou jako noc. Zrovna když se chystal ucítit její pohlazení, ozvalo se bušení do dveří. Musel ji tedy rychle schovat. Kdyby jen Lisa měla alespoň ponětí o tom, co chystá. V tom si vzpomněl na její povídku. Vytáhl papír a psal.
*
Dívčina se potulovala po malém baráčku. Nechtělo se jí spát. Noc je ještě mladá. Večeři si již udělala. Navíc ji vrtalo hlavou to, jak se Johann dnes choval. Zamyšleně pokračovala k pokoji, když v tom zakopla o roh koberce.
"Aúú!" Zaúpěla. Otevřela oči a naskytl se jí pohled k podstavci staré velké skříně po babičce. Johann jí kdysi moc chtěl. Ale proč zrovna tuhle starou dřevěnou skříň? Chvilku tam tak ležela a přemýšlela. Pak si všimla pár rýh hned vedle skříně. Chvilku zkoumala pohledem.
"S tou skříní někdo pohyboval!"
*
Dopisoval poslední řádky krátkého dopisu. Redispero nemilosrdně vrývalo do papíru těžká slova. Konec. Černá v hábitu čeká. A je to mnohem lehčí říct než to dělat. Nakonec ji našel! Jeho poslední, jeho studenou jako led. Zahrabanou pod pár polštáři. Jeho zbraň.
*
Lisa odhrnula skříň. Její pohled fascinovaly skryté dveře. Otevřít je nebylo těžké, Johann nejspíše předpokládal, že najít je bude daleko těžší. Ocitla se ve studené místnosti. Bála se, vystrašeně kráčela vpřed. Rozsvítila. Nemohla uvěřit svým očím.
"Tiskárna! Spousty letáků!"
Ticho jako blesk proťala střela. Lisa bezmyšlenkovitě popadla jeden leták, aniž by si ho přečetla a běžela po schodech nahoru. Johann nechal otevřeno.

Člověk křehká bytost je závislý na mnoha věcech. Otázka jest, co pro tyto věci udělá? To je otazník patřící spíše k činům minulosti. Dnes…
Hniloba se stane z lidí a jiný se s hnilobou narodí. Zkažené srdce jako černá tekutina zaplaví vše dobré, co z lidí je. Dokáže nemožné. Dokáže nelidské. Začíná to bojem o základní potřeby, končí to naprostou ztrátou sama sebe. A potopa černé hmoty nepřejde sama, protože časem tvrdne, usazuje se.
Chtěl jsem tomu zabránit alespoň tisknutím těchto antinacistických letáků společně s kamarády. Včera je Gestapo našlo. Nemá to smysl.
Tvá povídka je tak živoucí, že mi málem vylezla z papíru. Ani nevíš, jak moc jsi blízko od pravdy.
Mocný živel je nacismus.
Gilotina je holocaust.
Srdce je poslední německá nezkaženost.
Potrhané cáry značí německou vlajku.
A přízrak je národ Německý.
Ani smilování, ani soucit.
To vše slovo realita jest.
Při pohledu na mrtvého bratra Lisa úplně zkolabovala.
Poslední Johannův dopis si nikdo nikdy nepřečetl.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | E-mail | Web | 23. května 2010 v 14:26 | Reagovat

Povídka byla moc pěkná, připadá mi, že se zlepšuješ. Jen tak dál, měla bys psát víc:D
Nějak zvláštně mě uklidnila, nevím proč, měla by mě spíš zdeprimovat, ale...má takové utlumovací účinky, aspoň na mě...jsem divná:D

2 Sikar Sikar | Web | 23. května 2010 v 15:07 | Reagovat

Hmm, není to vůbec špatné. Čtivě napsané, ponurá atmosféra a Johannova sklíčenost z toho čiší každým coulem. Až do objevení tiskárny člověk netuší, co za drama se tam vlastně má odehrávat, protože dialog na začátku je takový nevinný. 5 hvězd si to zaslouží.

(Další...?)

3 Charlie Charlie | Web | 23. května 2010 v 23:22 | Reagovat

Na tom začiatku som sa bala že z nich spraviš svine ale *w* uuu krasne to bolo! Važne píšeš moc pútavo =D Netušila som do konca čo sa stane a tie letáky ma šokli =D kedy bude ďalšia? X3

4 Nami Essence Nami Essence | E-mail | Web | 25. května 2010 v 17:04 | Reagovat

Je to naprosto fantastický...vážně úžasný...zvlášť to, co píše Johann...vážně úžasný

5 cursynka cursynka | E-mail | Web | 16. srpna 2010 v 7:40 | Reagovat

Čo dodať, asi len WOW. Naozaj ma to dostalo, keď sa odhodlám čítať nejakú poviedku, nepodarí sa mi dostať až na koniec lebo ma nikdy žiadna tak neupúta. Ale toto, bolo to tak krásne napísané a pútavé a napínavé že som musela čítať dokonca. Okrem toho, zaujíma ma všetko čo sa motá okolo 2.svetovej vojny, takže ma táto poviedka naozaj zaujala. A z toho dopisu od Johanna mi skoro ukapla aj slza, veľmi pekné. Klobúk dole, venuj sa tomu držím palce a píš ďalej! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama