Deník Absurdna

19. srpna 2010 v 23:20 | Pako June-hime Maffianno Al Capone! (zkráceně June) |  Jednorázovky
Měla to být jednorázovka, ale asi udělám další díl :D. Baví mě to.

Zase II.SV

Povídka zachycuje tehdejšího Stalingradského Německého vojáka, který byl, jako všichni ostatní, jen strojem na zabíjení. Nedokonalým strojem (jako jsou všichni lidé) a proto skončil zraněný. Ale jako jeden z mála se mu dostalo péče. Odvezli ho na zotavení do jižní Francie, kde se zotavovala ještě spousta takových jako on.
Jenže on je přece jen trochu jiný... to víte :D. Ta poranění hlavy...



Dnes ráno jsem se probudil s křečkem v hlavě. Zase se mi zdálo, jak jakási černá hnáta otevřela moje záda a vytáhla všechny nepotřebné věci jako lásku, bolest a strach a místo toho tam strčila strouhanou mrkev, krůtí maso a tu hnusnou polívku, co vařila babička.

Divné.

Jenom moje babička vařila hnusný polívky.

Stál jsem ve svém pokoji s výhledem na tu velkou modrou louži, co dělá vlny a přemýšlel, proč je tmavě modrá a né alabastrově modrá jako jinde. Třeba v Egyptě. Přemýšlet, jaké by to asi bylo, kdybych se vozil na velbloudovy a jel jako statečný hrdina zachránit princeznu… spíš dceru faraona. Proti čemu bych bojoval? Zlý draci na poušti uschnout.

Uslyšel jsem klepání na dveře. Kdo to bude?

"Nepotřebujete něco?" Zeptala se mě Prsatá sestřička s úsměvem na rtech. Smála se asi proto, že jsem na sobě měl trenky s banány. I když jenom imaginární.
"Ale jooo… zdál se mi znova ten sen," zamával jsem z okna jednomu neznámému chodci a obrátil se k Prsaté sestřičce.
"Jaký sen?"

Při vyprávění jsem sem a tam přidal nějakou slizkou obludu a mě s trojgranátometem, aby to bylo trošičku akčnější. Možná jsem to s tou záchranou mořské panny sice přehnal, ale rozhodně lepší než zrcátko, které odhalí neviditelnou latrínu. Našel jsem tam skřeta!

"Ah tak," zasmála se Prsatá sestřička hihňavě, pohladila mě po tváři a rozloučila se.

Opět jsem se ocitl sám. Nový den! Vím, co to znamená. Udělal jsem si perem na hlavě další čárku, abych věděl, kolik jsem tu dní. Ale po každém mytí se mi ta čárka smyje, proto je radši dělám i na své tajné místo pod postelí, kde si schovávám i škeble, které nasbírám na pláži. Od té doby mi sem chodila spousta lidí, aby zjistilo, co tu tak puší. Ale mně to nevadí. Mně to voní! Vážně!

Pamatuji si na ten den, kdy jsem se poprvé objevil zde. S bílou páskou omotanou kolem hlavy mi do mé svatyně vtrhnul starší mužík, kterého jsem pojmenoval Měšák, a začal mluvit něco o velké hrdinskosti a tak. Pak mi nasadil divný kus kovu v podobě kříže na mé levé prso. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Počítal jsem vrásky na jeho obličeji, hezky jednu po druhé. Pod očima měl velké pytle, proto Měšák. Chápeš? Jako plné měšce něčeho měkkého… třeba známek!
Pak jsem uviděl pár fotografů, jak si fotí Měšáka… no a pak mě opustili.

Když jsem vyšel ze svatyně, mé oči spatřily Prsatou sestřičku, jak se baví s Plochou sestřičkou.

"Ten důstojník je strašně roztomilý," zahuhňala se Prsatá sestřička žlutě.
"Jo, já vím… ale měl vážné zranění hlavy. Bojím se, že už se neprobere," podotkla Plochá sestřička až moc modře.
"Jo já vím, chová se hodně divně. Ale i tak bych si ho vzala klidně domů!"

A obě si kráčeli dál bílou chodbou. Popadl mě vztek. Já, že jsem nenormální? To je hloupost! Připadám si jako ryba hozená do akvária a okolo mě jsou samé létající boty!

Dnešek strávím jako vždy. Půjdu navštívit Pisálka Mořského. Pisálek Mořský každé ráno přesně od půl osmé ráno do oběda (nikdy nepřetáhl a nikdy nepřišel ani o vteřinu dříve) si postavil k moři stoleček s jednou židlí u velkých kamenů na pláži. Poslouchal moře, které mu říkalo, co má psát za povídky (kecá! Mně nikdy nic moře neřeklo… maximálně abych krmil svou žábu. Ale já nemám žábu! Mám Alfreda!). Většinou psal povídky o neohroženém německém vojákovi, který bojoval u Stalingradu. Možná to bude tím, že i on sám tam bojoval.

"Zdravím tě, zbloudilý!"

Pozdravil mě jako obvykle. Já si sedl na ten velký šutr. Je to zvláštní. Pokaždé, když Pisálek Mořský promluvil, z jeho úst se vynořila velká bublina z vody a s textem, který zrovna píše.

"Zlepšuje se tvůj stav?" zeptal se a bublina dál ukazovala spoustu jeho myšlenek o bojišti. Proto jsem jí nedával tolik pozornosti. Spíš jsem přemýšlel a počítal pihy na jeho nose.

"Hele, povídal jsi mi, že ti moře říká, co máš psát. Takže moře vidělo, jak bojovali vojáci na Stalingradě? Jedině, že by to Volha všechno vyzradila…ale odsud je to taková dálka! To znamená, že by se informace museli přenášet rychleji, než drby v české vesnici!"
"Já si myslím, že moře, řeky, vodní nádrže, oceány a podobně jsou jen jedna žena," usmál se.

Zakřenil jsem se. Chápeš to? Proč by mi žena říkala, abych krmil žábu?

Po obědě to chtělo pokračovat dál a našel na pláži lasturu. Co ještě dělám celé dny… ach ano! Navštěvuji generála. Generál se vždycky promenádoval v jedné velké uličce. Na sobě měl vždy jen nemocniční šat a ten kříž se spoustou ostatních vyznamenání. Vyleštil je tolikrát a tak důkladně, že svítili na míle daleko. Hrdě se nosil, nos měl tak vysoko, že by málem zavadil o strop. Chodil jen sem a tam… sem a tam. Pětkrát jsem ho napodobil. Pak zastavil a podíval se mi do očí.

"Vysmíváš se mi? MNĚ?!" otočil se ke mně a vypnul vyznamenání daleko hrději. Ukázal jsem na lasturu. Nevnímal. Strčil jsem mu pak konec lastury do nosu.
"Heh! Co to děláš?!" Zeptal se rozčileně.
"Nikdy jsem se vás nezeptal, proč tu tak chodíte."
"Není to snad jasné? Ukazuji má vyznamenání."

Zasmál jsem se té hlouposti.

"O co by měl být kus něčeho takového lepší než má lastura? Obě dvě jsou to jen hloupé materiální věci, které vidíme a nahmatáme je. Jediné, co má cenu, je ten příběh, který ukrývají. A moje lastura má daleko lepší příběh!" ukázal jsem na něho svým prsteníčkem s imaginárním prstenem, na kterém seděl můj pavouček Alfred.

Zchladl, zašeptal něco ve smyslu, že to nemá cenu a šel se promenádovat jinam.
Jak jsem říkal! Typický blázen, který já nejsem. Chápeš to?

"Ach jo," povzdychl jsem si rovně a šel si učesat vlasy margarínem.

Zbytek dne jsem strávil i přes zákaz ve městě. Koupil jsem v rybářských potřebách spoustu červů, abych zjistil, jestli je bude Alfred jíst. Zastavil jsem se i v malé kavárně. Před lidmi, které neznám, jsem měl tendenci mlčet, protože se mi většinou smějí nebo zdrhají. Divný, co? A přitom jsem tak ohleduplný společník. Naproti mně seděl takový snědý pěkný muž v nejlepších letech a mrkal na mě. Proč ne? Strávil jsem u něho vášnivou noc pro vyčištění hlavy.
Nikdy jsme nepromluvili ani slovo.

K ránu si to mé nohy mířily zpět. I když se ti musím přiznat, že jsem mírně kulhal. Ty asi víš, proč.
Moje svatyně zůstala neposkvrněná a se stejným smradem…. Eeeh… vůní mušlí jako obvykle. Jen jsme s Alfredem nahlédli z okna a viděli Bidla, jak si tam tak sedí a dívá se do moře.

"Ahoj Bidlo," odkulhal jsem se.
"Ah! Thomasi," vypadal Bidlo zaskočeně (já vím, že opakuju jména, ale co když to jméno nezopakuju a ono se ztratí?). Bidlo měl jen jednu nohu a hodně zasněný výraz, "chtěl bych být mořem."
"Chtěl bys být ženou?"
"Čím?"
"Ženou."
"Kdybych byl ženou, nemusel bych skončit bez nohy, Thomasi. Ale válka je válka. Bojujeme za své ideje."
"Válka je hloupá a absurdní!"
Můj úsměv se stočil od ucha k uchu. Alfred jen smutně protočil oči. Asi mu ty červy moc nešmakovaly.
"Thomasi! Ty nevěříš ve svobodný národ? Na očistu lidstva od všeho zkaženého?"
"Už jen být zkažený, je lidský."
"Jak můžeš takhle mluvit? Máš poraněnou hlavu a navíc sis vytěsnil vzpomínky do podvědomí! Vždyť ani nevíš, co jsi sám prožil!"
"A víš co?"
"Co?"
"Asi… jsem udělal něco opravdu správného. Protože mi připadá, že je to dar," usmál jsem se zeširoka a zamával mořské panně, hezky řádně a  zeleně.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sikar Sikar | Web | 8. října 2010 v 9:40 | Reagovat

Héééj, konečně přečteno a všemi deseti hlasuji pro pokračování. Bludy v pomotané hlavě byly více než inspirující.

2 Atris M. Atris M. | E-mail | Web | 25. října 2010 v 15:50 | Reagovat

Pokračování by bylo skvělý :]

3 neros-san neros-san | 8. června 2011 v 16:30 | Reagovat

Pokračování by bylo výborné, ale muselo by být strašně podobné a jiné jen o čtrnáct stupňů doleva.

Měl by Alfréda zkusit krmit Medrníkovou...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama