Někde v nekonečnu

18. září 2010 v 22:54 | Čalamáda June/ Pickels |  Jednorázovky
Po dlouhé době povídka. Je krátká, dementní a snad se nad ní alespoň trochu zamyslíte. Už dlouho jsem ji měla rozepsanou a teď - konečně - jsem byla ochotna ji dopsat! Hurraaaaay!
No dobře... není tak krátká... ale je napsaná hrozně -.-
Kdybyste našli jakoukoliv chybu dejte mi vědět. Stejně jako budu ráda, když mi řeknete, zda byl příběh hloupý nebo předvídatelný.

Děkuji, děkuji!
Užijte si tenhle zvláštní příběh ^^.


"Otevři oči."

Její hlas byl něžnější než pohlazení. Jako med rozlévající se po těle. Donutil mě je otevřít.

"Oh. Jsi vzhůru. Vítej, krásná slečno."

Ležela jsem na podlaze. Nebyla studená, ani teplá. Příjemný zlatý střed. V jemně růžových rozvlněných šatech jsem se cítila jako nahá. Jemný zvuk tikajících hodin se pomalu linul místností, avšak hodiny jsem nespatřila. Vlastně nic. Ocitla jsem se v nevlídné kamenné místnůstce bez ničeho. Jediná věc, která prozařovala šedé zdi, bylo okno. A ta mile vypadající dáma.

Na krku se jí třpytil stříbrný přívěšek jakési ženy. Dlouhý, velmi složitý účes jí padal z ramen. V těch krásných, ale těžce vypadajících šatech vypadala přímo pohádkově. I ten úsměv byl jako z jiného světa.

"Kde to jsem?"

"Však se vše dozvíš, má drahá."

Otočila se a mířila směrem k jediným dřevěným dveřím, které doposud zůstaly zavřené. Až teprve, když se žena přiblížila k prahu, sami se rozevřeli. Napadla mě ještě jedna, daleko důležitější otázka.

"A vlastně… kdo jsem já?"

Odpovědi jsem se toho dne nedočkala.
_

Dveře se zavíraly a otvíraly sami od sebe. Zvláštní. Ale alespoň jsem měla ponětí, kde se nacházím. V obrovském zámku. Veliké nádvoří plné domků lemovalo vysoké zdivo. Nikde nebyla porušena, jako kdyby ji postavili zrovna včera. Jediný východ byla brána. Ale jinak… uchvátilo mě něco zcela jiného.

Obloha bez mráčků, žádný hmyz. Slyšela jsem zpěv ptáků, aniž bych nějaké viděla. Voda na břehu jezírka měla jemně tyrkysovou barvu. Žádný vánek nezavál, aby si pohrál s rozpuštěnými vlasy. Ale i přes to nebylo horko, ani chladno. Vstala jsem a šla hledat nějaké jiné lidi, směr k městu.

Podivné začalo být ještě podivnější. Každý se tu bavil s milým hřejivým úsměvem. I přes to, že jsem se snažila zachytit křivé slůvko nebo jakýkoliv drb, nepodařilo se. Veškeré diskuse směřovali k tématům "Ale to máme dnes krásné počasí, že?" nebo "Ten svícen na levém okně už je mírně zaprášený". A ten druhý člověk se vždy mile usmál a odpověděl "Ale jistě, nechcete ho pomoci oprášit?".

"Hej ty!"

Jelikož se nikdo ani nesnažil otočit, měla jsem takový zvláštní pocit, že ten někdo volá na mě.

"Ano?"

"Ty jsi tu nová?"

Nyní jsem měla jistotu.

"Ano, jsem." Zněla má rázná odpověď.

Ten kluk mi přišel povědomý. Měl lehký historický oděv a kráčel si to ke mně.

"Jo, jsem tu taky novej. Jak ti říkají?" Upřel na mě zelené oči.

"Nevím."

"Co takhle… Talia?" Podíval se někam do strany.

"Cože?" Můj pohled směřoval stejným směrem, ale nic zvláštního jsem nespatřila. "Jak tě to napadlo?"

"Jen tak. Rád tě poznávám, Talio." Podal mi energeticky ruku.

"Ale já neřekla, že to bude mé nové jméno!" Ohranula jsem se. "Když ani neznám své staré."

"Můžeš vybrat mé jméno." Usmál se mírně. Přišel mi vážně povědomý! Ta myšlenka mě
neúprosně hryzala do hlavy.

Přiložila jsem si ruku k bradě a zamyšleně mu pohlédla do tváře.

"Tin. Budeš Tin."

"To tě taky napadlo jen tak?" Nevypadal spokojeně.

"Jasně." Pořád jsem si držela menší odstup. "A… jak dlouho tu jsi?"

Rozhodil rukama. "Já nevím."

"Nevíš? Vždyť si říkal, že jsi tu taky nový!" Měla jsem pocit, že mi lže.

"Pár dní. Nejspíš. To poznáš sama. Zjistíš, jaké to tu je. Uvidíme se brzy na mši. Až začne, poznáš to."

A zmizel v davu lidí, oděných v dlouhých šatech. Vydala jsem se dál, podél zdi. Tráva stále byla zelená. Mé nohy se nezastavovali. Ani jsem neměla důvod zastavit. Zeď se mi jevila tak nepřekonatelná ve své velikosti. Dál a dál. Abych to shrnula ještě jednou - hrad byl postaven na kopci. Pod kopcem bylo postaveno městečko a za dál jsem to ještě neprozkoumala. Celá tato plocha byla ohraničená zdmi.

"Určitě je nahoře na hoře."

"Nahoře nahoře?"

"Ale né! Nahoře NA hoře."

Uviděla jsem dva postarší muže. Tipla bych je na přerostlé trpaslíky. Jeden měl oranžovou hučku a zelené tričko. Na očích černé slepecké brýle. Druhý nosil zelenou hučku a oranžové tričko. Přes oči velká modrá páska. Vedli očividně dosti absurdní konverzaci.

"Kdo jste?" Držela jsem se o krok dál. Ani nevím, kam se poděl můj ostych.

"Vítej, krásná dámo. Já jsem informátor. Toto je ukazatel." Usmál se ten první.

"Vážně? A jak to funguje? Vždyť nic nevidíte." Dala jsem si zaraženě ruce v bok.

"My nic nepotřebujeme vidět. Bohyně nám pomohla." Usmál se ten první.

"Jak vám pomohla? Nějaká existuje?" Konečně mě to začalo opravdu zajímat.

"Ty jsi tu nová. Vše se dozvíš, má drahá." Odpověděl takovým zvláštním tonem. Povzdychla jsem si. Nejspíš to nemá smysl.

"A nevíte ani, kde to jsem?" Vysvitla špetka naděje.

"Ty jsi tu nová. Vše se dozvíš, má drahá."

To opakování už mi lezlo na nervy. Tady se očividně člověk nic nedozví. Šla jsem tedy dál. Zeď mě dovedla až na kraj malého lesíka. Uvnitř byl pořádně hustý. Ale nemělo být v lese chladno, protože stromy pohlcují teplo? Všude ta temperová zelená barva… A v tu ránu jsem něco zahlédla v dálce. Bylo to průhledné, místo očí bělmo. Drželo se to jednou rukou za větev vysokého stromu, druhou rukou svíralo okolo dvaceti provázků. Stála jsem tam jako opařená a civěla do dálky. Ale neměla bych se… bát? Co je to strach?

Zavrtěla jsem hlavou. Samozřejmě vím, co je to strach. Pamatuji si na něj, i když přesně nevím, kdy jsem ho zažila. Běžela jsem zpět a dostala se k Ukazatelovi a Informátorovi.

"Co… co to bylo?" Zvědavost byla silnější než já. I když byla silná pravděpodobnost, že se nic nedozvím.

"To byl duch Hildegarda, nic si z ní nedělej. Je neškodná." Řekl ten první.

"A.. aha. Chci prozkoumat další místa." Snažila jsem se Hildegardu vyhnat z hlavy. "Můžete mi pomoci?"

"Můžeme." Odpověděl první.

Chvilku jsem čekala na další instrukce, než mi došlo, že tihle dva jsou jako stroje. Musím se ptát přesně.

"Dobře - kde tady nejbližší další čímkoliv zajímavé místo?" Čekala jsem a mlčky se dívala na nehybná ústa prvního. Zase nic.

"Proč mi neodpovídáš?!"

"Musíš se zeptat ukazatele, ne mě." A dál se díval před sebe.

"To je hloupost!" Měla jsem toho plné zuby. "Pane Ukazateli, kudy tudy cesta k nejbližšímu čímkoliv zajímavému místu?"

"Drž se podél úpatí kopce, tvůj pohled by měl směřovat na rozhlednu."

"Děkuji." Sebrala jsem se a trochu rozhozená odešla. Jakmile se má maličkost ocitla v uctivé vzdálenosti, zaslechla jsem další jejich absurdní rozhovor. Nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost. Ano, stálo tam cosi, jako rozhledna. Nepříliš dlouhá dřevěná stavba se tyčila nad vrcholy smrků. Neměla by být rozhledna postavena na vrcholku hory? Nebo proč jsem ji z dálky nezahlédla? Tady je všechno tak zvláštní. Nebo si jen namlouvám, že je to zvláštní… a možná, že je tohle normální.

Rozhledna mi ukázala, co je za zdí. Pole, lány, lesy. Nikde ani živáčka. Ta barevná krajina se vylévala až za obzor. Slezla jsem dolů a dál pokračovala dál podél hory. Jezírko, které jsem viděla z hradu, bylo na druhý pohled daleko krásnější. Seděl u něho pán a chytal ryby.

"Dobrý den pane."

"Vždy je dobrý." A dál rozmrzele chytal ryby.

"A berou? Berou?" Dala jsem si ruce za záda.

"A bodejť! Vždyť tam žádné nejsou." A švihnul prutem ještě dál. Zadívala jsem se na dno jezera, jako kdybych viděla skrz sklenku. Po rybě ani vidu, ani slechu.

"Pane, proč tu tedy sedíte? Nechápu to."

"To protože mě rybaření baví."

"A proč se tedy tváříte tak naprdle?"

"Protože neberou."

Začala jsem se cítit podivně. Co je to za chlápka? Vyřazuje z něj jiná aura, než z lidí tady kolem.

"Jak se jmenujete?"

"Já už ani nevím."

"Já také ne. Máj jen prozatímní jméno - Talia. Tenhle svět je jiný."

"Vážně? A čím je tenhle svět odlišný od ostatních?"

"Já už ani nevím." Zopakovala jsem jeho slova a lehla si do měkoučké trávy. Měkké jako koberec.

"Slečinko - někdy věci nejsou, jak vypadají. Někdy jsou úúúplně opačně. " A dál nahodil vlasec.

Jako by se mu spravila nálada. "Ale… tenhle svět není vůbec špatný." Opravdu se mu zlepšila nálada.

Já už ho ale nikdy nespatřila.
_

Po jezírku jsem opět narazila na městečko. Plocha ohraničená zdí byla opravdu velmi malá. Ale jakmile má maličkost procházela městečkem, zkoprněla. Nikde nebylo ani živáčka. Některé dveře byly dokonce otevřené dokořán.

"Talie!"

Prudce jsem se otočila.

"Tine!"

"Začíná mše, kde to jsi? Chceš snad znát odpovědi na ty svoje otázky?"

"Nevěděla jsem, že začíná." Mírně jsem se zamračila.

"Zapomněl jsem… jsi tu nová."

Vzal mě za ruku a táhl mě k většímu kostelu. Všichni tam seděli a hleděli dopředu. Nikdo nepromluvil. Styděla jsem se za to, že dělám hluk… ale nevadilo jim to. Ani jeden z nich se neotočil. 

Přednášení mě pohltilo. Mluvilo se sice hodinu o jedné bohyni, Tsonč Et Uksen. Zkráceně Teu. Měla jsem po celou tu dobu takový zvláštní pocit. Jako by mnou pronikala… Pomalu jsem zapomínala na všechny problémy a strasti.

Odcházela jsem z kostelu a cestou se usmívala. Jako kdybych konečně nalezla štěstí v tomhle zvláštním světě.

"Naučím se zde žít a zapomenu na trápení."

"Co je to trápení?" otočil se Tin dost překvapeně. To mě zastavilo.

"Páni… já… já vlastně už ani nevím."

"Chceš se projít?"

"Ale jistě!" odpověděla jsem zvesela.

Projít celé území nebylo těžké… naše konverzace se týkala počasí, příjemných lidí okolo a hezké zeleně. Večer jsem usnula na hebké trávě.

Další den se stalo to samé. Chtěla jsem se chovat trochu dobrodružněji, možná vylézt po strmé straně kopce… ale jakmile mě to napadlo, mávla jsem rukou. Nemám to za potřebí. Ještě bych si přivodila bolest hlavy… co je to vlastně bolest?

Potkala jsem Tina.

Tina… bez života.

Jeho konverzace se opravdu točila jen okolo těch nudných věcech… nudných?

O čem to mluvím?

A další den.

Pomalu to všechno zapadalo do stereotypu.

Já vlastně… opravdu nevím o čem to mluvím.

Jak dlouho tu jsem, kdo ví? Jsem šťastná, asi jsem opravdu nalezla štěstí. Teu mě ve spánku navštívila a vymazala všechno to zlé, co tam nepatří. To máme ale dneska krásné počasí, že? Šla jsem do kostela. Třikrát. Usmála se u sochy naší bohyně Tsonč Et Uksen na malém náměstíčku a dál klábosila s lidmi o počasí.

Každý den.

Další.

A další.

Jako bych…

…splývala…

…s tím světem.


To jsem si takhle jednou přemohla vyjít z městečka a ochutnat jablka v zahradě. Jednou za čas to dělali všichni. Vzala jsem ovoce do rukou a zakousla se. Bylo šťavnaté, rudé a chutnalo přímo božsky. V tom jsem zakopla o kámen. Jablko mi vypadlo z rukou a odkutálelo se po hladké trávě pryč. Spadlo do říčky… a jako zázrakem pustilo barvu.

Pustilo barvu…

Jako by ho někdo červeně jen obarvil. Uměle vytvořené ovoce?! Jak...

Vstala jsem, ustoupila a vytřeštila oči.

Zmocnilo se mě něco… cosi…

Strach.

Běžela jsem zpět do města. Zmateně pobíhala okolo a hledala Tina. Konečně - po dlouhé době jsem zahlédla jeho blonďaté vlasy.

"Tine!"

"Ahoj, dnes je opravdu hezky, že?"

"Něco se děje! Co se děje?!! Bojím se!"

"Máš hloupé představy, krásná slečno Talie."

"Ne ne NE! Něco se děje, já to vím!"

"Máš hloupé představy, krásná slečno Talie."

"Tine…"

Něco mi stékalo po tváři. To něco byly slzy. Proč? Chvíli jsem před očima měla jen mlhu, zapotácela jsem se a spadla na jednu dámu z davu. To, co jsem viděla, bylo ještě horší, než jsem si dokázala představit.

Dáma se zatřásla a z hlavy jí upadl obličej.

Jako maska.

Ta usmívající se tvář.

A pod maskou… nebylo nic. Dívala se na mne prázdná nic neříkající hlava.

Celým městem se ozval ženský křik. Můj křik. Nikdo… NIKDO se tenkrát neotočil. Tin se bavil opodál o neoprášeném svícnu. Žena si pouze nasadila svůj, nyní trochu rozbitý, obličej zpět a vesele odešla.

Sedla jsem si na kolena, rvala vlasy a řvala.

"MUSÍM PRYČ! MUSÍM PRYČ!!!"

Běžela jsem k bráně. K mému překvapení jsem ji otevřela jako nic. Nikdo se mě nepokusil zastavit. I tahle lhostejnost mě ničila… možná bych byla radši, kdyby se mě někdo chtěl zadržet. Prošla jsem bránou.

A narazila.
Jako když se pokusíte projít obrazem.

Nejde to.

Celá zmatená jsem si odstoupila.

"Ta krajina za zdí… není skutečná…"

Byla jsem uvězněna… v obří krabici?!

Popadl mě další hysterický záchvat. Seděla jsem tam u brány a snažila se setřít všechny slzy. Musela jsem najít Tina… najít ho a všechno mu říct, do té doby, než bude pozdě.

Všimla jsem si na náměstí sochy Teu.

"KDO JSI?! CO JE ZAČ TOHLE VŠECHNO?!"

Pláč vystřídala nenávist a vztek. Pocity… které jsem konečně poznala. Přiběhla k soše a kopla do ní. K mému překvapení se převrhla a já si přečetla nápis

"Tsonč Et Uksen…"

Jak tam tak ležela… převráceně… převráceně… převráceně…

"Slečinko - někdy věci nejsou, jak vypadají. Někdy jsou úúúplně opačně. "

Nevím, jak mě to napadlo. Možná instinkt. Zvláštní instinkt.

Něco ve mě...
chtělo...
přežít...

"Tsonč Et Uksen… je převráceně Nesku te čnost. Neskutečnost."

Stalo se opět něco neuvěřitelného.

Socha obživla a přede mnou stála Teu.

"Vybrala sis sama…"

A proměnila se ve světlo. Zvláštní portál.

Okolo mě se rozlehl požár. Ve vteřině polovina "lidí" lehla popelem a druhá polovina se potichu rozpadávala nebo rozkládala v hromadě hmyzu. Obloha změnila barvu na rudou a mraky zatemnili slunce. Ze zámku se stala zbořenina… a mě zbývalo jediné.

Projít.

V tom jsem zahlédla Tina.

"TINE! POJĎ SE MNOU!" Křičela jsem.

On také něco řekl.
Nerozuměla jsem mu…
S úsměvem na tváři si nevšímal toho, jak mu upadla ruka, noha. Rozplynul se na prach, který mi v závadu vichru prolétl okolo vlasů.

"Zbohem."

Zem začala pukat a mizet. Domy sežehnuty plamenem také zmizely. Sady, zbořenina, "lidé", všechno ostatní již snědeno temnotou. Nacházela jsem se uprostřed ničeho. Uprostřed temnoty… Uprostřed tmy.

Tak jsem tam stála, dívala se do bílé záře, portálu. Jediná věc, která ozařovala to nic okolo.

"Tak dobrá…"

Vsunula jsem jednu nohu do záře, která mě vzápětí vcucla jako malinu.
A teď? Teď stačilo jen… otevřít oči.






"Je naživu! Koukejte, je naživu!!"

Křičel kdosi.

"NATALIE! NATALIE!!"

"Na… Talie?"

Opakuji zmateně.

"Co se děje…?"

"Jsem tvá matka!"

Usmívala se osoba, brečela. Stejně jako já, před chvílí. Vše mi samozřejmě došlo. Všechno. Mé vzpomínky se vrátili, mé pocity…

Byla jsem v nemocnici. V komatu. Při životě mě drželo pár přístrojů, které prý za pár dní měli vypnout a nechat mě mému osudu. Měla jsem štěstí… obrovské. Takže to, co se stalo, byl jen hloupý sen.

Počkat… Moment!

"Mami… jak se to stalo?"

"Jela jsi v autobuse, vaše řidička se však… zbláznila! Zešílela. Chtěla spáchat sebevraždu. Nabourala s autobusem, úmyslně. Dvacet lidí to nepřežilo. Ona také ne."

"Dvacet lidí… takový počet provázků měl v ruce i duch Hildegarda."

"Cože?" Vydechla tiše maminka a pořád si ještě stírala slzy.

"Ale nic… to se mi jen… zdálo," mávla jsem nad tím rukou. Bylo to hloupé.

"Ty jsi znala jméno té řidičky?"

"Ne, proč?"

"Jmenovala se Hilda Gardová."

Chvíle ticha. Vytřeštila jsem oči… já nikdy před nehodou neslyšela o nějaké řidičce autobusu, snad jsem jí ani nepodívala do tváře. Musí to být náhoda! Musí… musí… musí!!

Do pokoje vešel doktor, usmál se.

"Vidím, že se vyplatilo opět zůstat přes noc u vaší dcery," přišel k mé posteli a stále se zářivě smál.

"Pane doktore? Mám otázku," vypadlo mi z úst.

"Když jsem jela v autobuse... seděl vedle mě nějaký neznámý kluk. Měl blonďaté vlasy a zelené oči. Pamatujete si někoho takového?"

Jeho úsměv zmizel.

"Ale jistě… bohužel… zemřel před několika dny."

"A jak se jmenoval."

"Martin Gretch."

"Mar… tin…" zopakovala jsem.




Tak. Dopadlo to takhle. Nemůžu tomu stále uvěřit. Ale je stejně… by to byla až moc velká náhoda. Kde jsem to tedy byla?

Někde mezi nebem a zemí?

Někde v mysli zemřelého?

Někde v nekonečnu?

Šílené.

Někde… v pekle?

Tohle se nedalo považovat za peklo. Sice to požíralo lidskou osobnost, ale cosi… uvnitř mě… bylo šťastné. Spousta lidí by mohla říct, že to byl zlý sen. Ale když se teď podívám z okna nebo se začtu do novin a vidím všechny ty vraždy, loupeže, bolest… podle čeho poznáme, že je jen tohle zlý sen? Že je to jen iluze nebo něčí výmysl?

Nepoznáme to nijak.

Nejsem schopná za Tina… tedy - Martina truchlit. Zemřel šťastný. V tom světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 starlight-k-m starlight-k-m | Web | 18. září 2010 v 23:50 | Reagovat

Energeticky jí podala ruku...hehe dobrý  :D

2 nancy nancy | Web | 19. září 2010 v 9:26 | Reagovat

najzaujimavejsi je zaciatok a koniec, ten stred sa tiez da, ale nebavil ma az tak velmi.. v kazdom pripade toto ej skvele napisane, mas talent :) a dobre napady... najprv mi to pripominalo alice in wonderland... ale len chvilu :D a pacilo sa mi ako si opisala ako to tam vsetko zacalo horiet....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama