Ten z vesnice mezi mraky II (2/2)

9. listopadu 2010 v 12:03 | Čalamáda June/ Pickels
HURÁÁÁÁ!
Dopsána třetí část, i když jsem fakt zvědavá, kdo to proboha čte. Chci, aby byl každý díl něčím nový, hodně zvratů, šílených zápletek... blah blah blah... ale chtít můžu, co? 8D
Vím, že předchozí díly nebyli nic moc, aleee... vydržte to se mnou, dítka.
Zatím mám dva čtenáře! Jestli se teda udrželi xD.

Určitě tam mám chibi a opakující se slova... dáte mi vědět?

II.- Nová liška v lese
smůlu nese... 
Přinese ji k vašim nohám,
kam se ptáčku,
kam se schovám? (2/2)


Probudil se na chladné dlažbě. Ležel tam, bez myšlenek. Po chvilce mu došlo, kdo je, čím si prošel a co se stalo. Tedy - nemohl si vzpomenout na události předchozího dne. Zavřel oči, snažil se soustředit. Odešel z vesnice. Posledním obrazem, který spatřil, se stala noční obloha, pod kterou usínal. Koruna stromu se něžně pohupovala ve vánku. Klidná noc. Co se tedy událo ten další den?

A nyní je… kde to je?

Ocitl se v temné místnosti. Za jeho zády se tyčily mohutné dveře, spíš brána. Před ním nekonečně dlouhá tma. Vstal, prohrábl si světle hnědé vlasy.

"Fraule, kam ses to dostal?" položil si sám sobě otázku, která zmizela v temnotě. Pokusil se otevřít dveře. Jen je mírně pootevřel. Za dveřmi bylo sklo. Nemohl tomu uvěřit. Nachází se pod mořskou hladinou. Zbývá už jen projít místností, jejíž konec nezahlédl. Jakmile udělal pět kroků, rozsvítila se pochodeň. Náhle další… a další.

Trvalo to dlouho, než dorazil na konec. K jeho obrovskému překvapení tam seděla žena oděná do šeda. Obrovské stříbrné křeslo mírně zářilo a dívka vypadala velmi znuděně. Jakmile si prohlédla Fraula od hlavy až k patě, usmála se od ucha k uchu. S šibalským výrazem ve tváři vstala a mířila si to svou bosou nohou přímo k mladíkovi.

Fraul se nedokázal pohnout. Nohy neposlouchali. Cítil se trochu trapně, další o hlavu vyšší žena. Pech.
Nahnula se k jeho ústům.

"Umíš tančit, mladíčku?"

Cítil, jak se mu krev nahrnula do tváří. Mírně zrudl. Porcelánová tvář ho přímo očarovala. Zachichotala se.

"Nepustím tě, dokud neřekneš moje jméno," dodala něžně. Popadla ho za ruku, přiložila ke svému pasu. Stále se usmívala.

V rohu se objevily dřevěné loutky bez obličejů v barevných šatech. Každé v naleštěných rukách dřímal jakýsi nástroj. V mžiku místnost prolila hudba, stěny mizely a scenérie se změnila na obrovský zlatý tanečná sál s obřími loutkami. Každá měla na sobě nakreslený obličej nějakou nekvalitní barvou. Jejich oči se rozjížděly, tváře vypadaly, jako by je nakreslilo nějaké malinké dítě. Šel z toho mráz po zádech.

"Pojď se mnou… tančit… VALČÍK!"

Rozvášnila se dáma a táhla Fraula po celém parketu. Snažil se, ale moc mu to nešlo. V hudbě se daly zaslechnout dětské zvonečky. Malé, něžné.

"Proč?" Vypadlo z úst.
"Protože chci," zazněla odpověď.
"Po tanci mě… pustíš?"
"Cože?!" Hlas už nezněl tak mile jako na začátku. "Proč bys chtěl odejít?! Ukážu ti spoustu věcí!"
Scenérie se změnila. Tančili ve vzduchu, pod nimi jiskřili vodopády. Příjemný vánek se linul planinou. Dole ani živáčka, na obloze jiskřily hvězdy. Její vlasy i šat začaly vlát. Nádherná noc. Chtěla mu ukázat všechny krásy světa.

"Nechci je vidět, chci se jich dotknout,"poznamenal suše.
"Smůla," špitla možná trochu zklamaně. Dál tancovali. Nechtěla přestat. Když Fraul nedával pozor, přidala do tempa. Napadlo ji, že ten kluk možná chce vidět víc. Něco hrozivějšího.
Opět změna.
Nyní tancovali nad bojištěm. S puchem mrtvol však žena nepočítala. Pod nimi se rozkládalo asi padesát tisíc těl. Fraul zbledl, skoro vyklopil celou nálož na zem. Nasládlý nechutný smrad se táhl všude.
Následovala další změna.
Pohybovali se nad slavností, hrad v té době slavil narození své dcery.

"To se stalo před šestnácti lety," zamyslel se.

"Správně mladíčku, není to nádhera?" usmívala se dětinsky, "zůstaň se mnou… tanči se mnou. Toužím po valčíku," pokračovala.

Zdálo se, že nepřestali hodiny. Fraul se marně snažil z čela setřít pot. Měl toho plné zuby.
"Řekla jsi, že mě pustíš, když vyslovím tvé jméno," nedal na sobě znát své vyčerpání. Nedokázal přestat. Jeho tělo neposlouchalo. Dokázal se pouze pohybovat do rytmu příjemné hudby.
"Proč bys to dělal?!" Zařvala podrážděně "Je tu nádherně… vidíš? Nádherně! Tanči se mnou! Podívej se na tu překrásnou slavnost. A ty hvězdy! Táhnou se až za obzor."

Vyčerpaně zvedl hlavu, jako by prosil démonky noci o pomoc. Jako by… hledal odpověď.
K jeho obrovskému překvapení našel. Žena se sama prozradila.

"Hvězdy, ale žádný měsíc."
Zbledla.
"Nejsi náhodou Luna?"
Hudba začala slábnout.
"Jsi Luna!" Vykřikl vítězoslavně.
Odstrčila ho od sebe.
"Jak to víš?!"
"Ukazuješ mi záběry, které jsi viděla. Ze vzduchu. Navíc - stále jsme pod vodní hladinou. Uvízla jsi tu? Dotkla ses vodní hladiny? Na těchto hladinách často bývá odraz měsíce. A teď… chci ven."
"Fajn."
Místnost se v pěti sekundách zaplnila vodou… dlažby zmizely a s nimi i stěny. Před očima se mu udělalo černě. Zavřel oči.

. . .

. . .

. . .

Probudil se až na písečné pláži. Pořádný bolehlav mu zabraňoval myslet. Pomalu vstal.
Na velkém balvanu seděl kdosi. Plášť rozřízlý uprostřed, na hlavě slušivý černý klobouk s jednou fialovou záplatou. Blonďaté vlasy mu sahaly až po ramena a zahalovaly pravé oko. Okolo levého bylo vytetováno sedm cípů černé hvězdy - označení pro ztracené jedince v temnotě. Ze křoví vykukoval smutný Gili.

"Co se stalo?" Chytil se Fraul zmateně za hlavu.
"E… exploze," ozval se trpasličí hlásek.
"Jinými slovy - zachránil jsem vás před ostrovem, který byl připraven k zániku," zubil se čaroděj od ucha k uchu s trochu praštěným výrazem.
"Cože?" Tohle Fraula probralo.
"Když jsem vás odnášel, spadl jsi mi do moře," dal si pár pramínků za ucho a podepřel Fraula "Tak co, krasavče, co s tím teď uděláme, hm?"
Mladík se od čaroděje zmateně odtáhnul, "Nic si nepamatuju! Právě mě vyplavila voda, jak mám vědět, že říkáš pravdu?! A co se stalo s ostrovem?!"
Gili se vyštrachal ze křoví. Vypadal ve své kůži, kdo se v těch Trpaslíčkách má vyznat?
"Zase chceš uniknout své povinnosti zavděčit se nějak tvému zachránci? Já to všechno viděl!" A pak si to zase uvědomil… "viděl… exploze… ík!" Zalezl opět do křoví.
Čaroděj chvilku sledoval Giliho a pak si povzdechnul. Opět se věnoval Fraulovi.
"Chceš to vidět? Jak dopadl ostrov?"
Nečekal na odpověď a přitáhl si k sobě Fraula za rameno. Jeho plášť se začal pohybovat jako dvě obří křídla. Samozřejmě - měli pravdu. Ostrov se proměnil v jednu obrovskou spálenou ruinu bez života. Ze všech bůžků, nyád nebo zvířat se staly jen zchátralé kosti. Oheň pomalu uhasínal, odhaloval zničenou vyschlou půdu, na které nikdy nic nevyroste.
"Kéž bych si něco... pamatoval," přehraboval se v hrubém písku. Kdysi tady bylo čisté modré jezírko.

"Je to známka toho, že tvé oči něco spatřily. Chci tomu přijít na kloub a.. najít pentaxan. Říká ti to něco?"
"Ani ne. Nechci to vědět. Je mi to jedno," vstal a odcházel najít most, který byl ale stejně taky spálený na prach.
"Tak to máš docela blbý, protože teď jste moje družina," usmál se od ucha k uchu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sikar Sikar | 9. listopadu 2010 v 12:30 | Reagovat

Tenhle kousek přišel včas... Zrovna tu sedím a nějak není moc co dělata já přemýšlel, co ty další 4 hodiny.
Díky, June, díky. Další! Hned!

2 agrrr agrrr | Web | 9. listopadu 2010 v 20:05 | Reagovat

No já jsem věrný čtenář a hláška : I když jsem fakt zvědavá, kdo to proboha čte. Mě docela rozesmutnila.... jestli nechceš tak já to číst nebudu.....
(Jen kdyby sis nevšimla tak na tebe kouká smutnej psí kukuč)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama