III – Ten z vesnice mezi mraky

15. února 2011 v 14:18 | Čalamáda June/ Pickels
III.

Tak jde se na to. Třetí kapitolka, krátká a navíc... tohle beru jako můj nový rozjezd. Zase se mi vrací dech do povídkaření, takhle je to každý půlrok. Heh 8D.
To, že je to rozjezd... to z toho cítíte každým coulem, protože se tam vlastně seznamanujete s novou postavou a jinak je to jen kousek ničeho. 
Strašné klišé, ale ještě mi zbyde čas na ospravedlnění. Tohle není konec... 8D.
Lo Vi Denia a její úryvek z knihy je až na konci. Pro tentokrát.

III. - Podivínka ze světa umírajícího


Ráno se vzbudila s příšernými vlasy. Vysypala na ně hromadu kondicionéru a šamponu, rychle přejížděla po mastné bujné hřívě a začala si masírovat hlavu. Nikdy jí takhle nebolela. Následovala studená sprcha. Okamžitě pohlédla na hodiny. Celým tělem se jí prohnal příšerný pot.

Doufala, že ten hloupý nový budík bude fugovat! Vždyť ho taťka opravoval?! Jak je to možné, že opět jde pozdě?

"Ségra, zas nestíháš…" broukla starší sestra z druhého pokoje, hlavu od novin však neodtrhla.
"Já vím."
"Už nemáš šanci na tu písemku přijít včas…."
"JÁ VÍM!"

Učila se na ní celou minulou noc, takhle jí vychází z Matiky čtyřka. Tohle měl být velký den, který zachrání celé vysvědčení. V hlavě se jí vytvořil odporný guláš rovnic. Rychle si kopla naštvaně do skříně a uklidňovala se, že tohle není její vina…
tohle je opravdu jen den blbec, což se ukázalo, když na sebe vylila ve spěchu hrneček s kafem. Vyběhla udýchaná ven. Možná nasedne do téhle tramvaje, která jí právě ujíždí před očima… no… stejně by to nic nezachránilo. Přišla by pozdě. Žádný test, žádné dobré známky, žádné akvarelové barvičky, žádná kniha… Máma jí zabije. Hodila si pár věcí do tašky a vyrazila vztekle ven. Do školy nejde… pojede přesně na opačný konec města, někam totálně jinam, aby se tomu vyhnula.

Klidně do jiného státu. Kontinentu. Světa.

Pomalu se dotýkala madla, když se schody rozjížděly a nesly jí tiše dolů. V tuhle dobu bylo metro tak krásně prázdné. Ticho, klid pro její rozeřvanou duši. Zdálo se jí, že slyší pískot krys… to proto, že její mobil přidušený v kabelce prozváněl a ona si toho nevšimla. Samozřejmě to utichlo, jen co metro přijelo a popojelo o kousek dál těmi tmavými tunely. Dívala se často okénkem ven, kde se také odrážel její obraz. Tvář s jemnými slovanskými rysy. Nudila se. Potřebovala nutně změnu, totální odtrhnutí ze stereotypu, ve kterém žije nebo se rychle udusí.

V tom jí napadl ten nejhloupější nápad. Až budou vybízet k opuštění metra na konečné stanici, zůstane a nikam nepůjde. Vlak vždy odjíždí dál, do depa. No a co? Jako malá snila o tom, že je to brána do světa princezen, ty nemusely chodit do školy. Počkat!!?? O čem to tady jako přemýšlí?! Už je jí šestnáct… ale jo, ráda si vždycky odskočí pryč myšlenkami. Tedy - pořád. Ráda jen tak sní.

"Letňany, konečná stanice. Prosím, vystupte. Terminal station. Please, exit the train."

Zůstala. Fakt to udělala… měla příšerné nutkání z toho metra vyskočit, ale stále seděla jak přibitá k sedadle. Už se rozsvítilo červené světlo… má jen pár vteřin. Stále sedí. Dveře se pomalu zavírají a… pomalu se zvedá. Nemohla to stihnout. Místo toho se jen trochu plácla do čela. Vzápětí se uklidnila. Umřít stejně nemůže, tak proč? Drží v sobě vážně nesnesitelný pocit, že je něco špatně. Vlak se rozjel po trati, jel asi pět minut, ale… nepříjemně se zrychloval. Seděla tiše a přemítala o svém životě. Projížděl ještě rychleji. To už s jistotou věděla, že je něco špatně, nemělo tu být depo?! Zdržela se pevně madla, vytřeštila oči. Jelo to ještě dalších deset minut, ve kterých jen tiše dýchala. Rozprostřelo se před ní oslepující světlo, které pohltilo postupně každou část jedoucího vlaku…

..prošla jím…

A vzápětí se scenérie změnila k nepoznání.
Padala z vysoké skály, přímo k zemi. Překvapením nevydala ani hlásku. Oči stále vytřeštěné. Bylo příjemné, jak jí vzduch objímal okolo celého těla. Zdálo se.. jako kdyby ani nepadala.
Je tohle smrt?

Ne. Je to skutečné, jako to hejno stvoření, které letí proti.. NÍ?! Cože?! Tohle nemohla nijak zastavit, létající skupina malých modrých ptáků, které nikdy neviděla. Mají pořádně ostré zobáčky a neuhly ani o milimetr. Prostě se jim dostala do cesty, má smůlu. Odnesla to s pořádnou škálou škrábanců, jeden jí nehezky poranil ucho a najednou se to stalo.

Cosi oranžové.. prolétlo skrz ní.

Tiše, žádná krev.

Jako duch.

Ve vteřině pod sebou cítila tvrdou zem, která jí nemilosrdně srazila. Kupodivu necítila žádnou bolest. K jejímu překvapení se nad ní vznášel pomocí rozděleného pláště podivný mladík s kloboukem na hlavě a zvláštní hvězdou, která mu byla snad.. vytetována.. okolo oka. Druhé měl schované pod vlasy…

"Máš štěstí… jak jsi se na tu skálu dostala?!"

Žádná odpověď.

"A proč máš kabát v tomto teplém období?"

"C…co… co mám říct?"

Dýchala tiše. Nerozuměla mu ani slovo. Jediné slůvko. Mluvil divnou řinčivou řečí a nepochopila absolutně nic. Její zdravý rozum leží asi v troskách. Podivím pochopil a vytáhl jakýsi prášek, který sevřel v ruce. Stal se z něho náhrdelník, který jí obepnul sám krk.

"Už mi rozumíš?"

"Já nevím co říct.." zopakovala.

"Co třeba… děkuji?"

"Jo.. díky.." vystrašeně se dostala na nohy. Ten chlapík asi neviděl, jak prolétla tím hejnem a… ani šrámy na sobě už nemá. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Přívětivá zelená tráva, skála, les.. kmeny stromů se jí zdály živější než obvykle a barvy o něco sytější. Okamžitě se cítila uklidněná a sundala si kabát. I kdyby to byla iluze… je to jedno. Přesně takhle o těch světech snila. Nechce o to přijít.

"Ale i tak to nestačí. Nyní jsi v mé družině," usmál se na ní a šťouchl do ní provokativně klacíkem. Po tom také klesnul k zemi a pokynul na ní rukou. Šla za ním.. stejně nemá jak jinam jít a on to určitě tuší. Hlavou jí prolétlo tolik otázek, že je mozek skoro nestačil pobírat.

Spatřila dvě postavy sedící u jezírka.

"Seznamte se," pokynul mladičký čaroděj jako na povel. Gili jen odevzdaně mrknul po dívce.

"Jsem trpaslíček z vývýchodu a říkají mi Gili…"

Fraul pohlédl o něco šarmantněji, zazubil se. Páni, nový maso, jak se říká v království. Vypadá vyplašeně. To chce udělat dobrý první dojem.

"Fraul z létající vesnice, pokud znáš! Vítej mezi námi."

Poposedla si k němu a přemýšlela, zda jim vůbec má věřit. Asi jo.. ten chlapík ji nejspíš fakt zachránil a tenhle je zase sympaťák, takže by teoreticky…. Dobře, to nedává smysl, ale… co teď vůbec dává smysl? Ano, je to tak. I kdyby se zbláznila…. I kdyby to byl jen sen… Jen představa… takhle se nevzdá.

Uklidnila se a optimisticky rozhodila rukama "Jsem Jana z Prahy!"

_________________

Život je takový, jaký si ho uděláš. Pro někoho nesmyslná věta... avšak je to pravda. Vezmu to ale z jiného konce, než to autor zamýšlel. To, co žiješ, je vlastně tvůj svět. Můžeš si sám vybrat, jak ho budeš vnímat a přesně takový také bude. A na tom jediném záleží. Lidský život je sice nicotný vůči světu, ale i tak je to něco velmi zajímavého. Udělej si ho zajímavější. Můžeš. A to i sám, bez pomocí čehokoliv. Použij klidně jen svou mysl.
-        Lo Vi Deniny královské spisy nemocnému bratrovi, vytáhnuto z trosek. Zachráneno z knihy, která byla původně hozena do ohně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sikar Sikar | 15. února 2011 v 14:33 | Reagovat

Ale jo, ale jo... místy bych sice sem tam přehodil slofíčko a tak, ale čte se to dobře

2 Anett,Sabiii a Katy Anett,Sabiii a Katy | E-mail | Web | 15. února 2011 v 15:09 | Reagovat

Ahoj...Mas pekny blog ;) Jestli spratelis napis na blog ;) ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama