Dlouhý pochod - tak se jmenuje nová soutěž pro čím dál otrlejší a náročnější diváky i soutěžící. Sto mladých chlapců se dobrovolně rozhodlo dát vsázku svůj život a vydat se společně na Dlouhý pochod. Soutěž má prostá pravidla: nikdo se nesmí odchýlit z vytyčené trasy a nikdo se nesmí zastavit ani zpomalit chůzi pod určitou rychlost, jinak dostane napomenutí - tři napomenutí znamenají okamžitou smrt. Nezáleží na tom, kdo jde nejrychleji nebo dojde nejdál, dlouhý pochod přežije jen jeden z nich...
(Text distributora)
Za poslední dva měsíce jsem začala chodit do Pražských knihoven. Jen co jsem do jedné vešla, skoro jsem zemřela na místě blahem, objevilo se ve mě čtecí já a začalo mě kopat támhle, tady a tam. Začala jsem zase číst, jako například Dlouhý temný čas svačiny duše nebo taky Za soumraku, pár knih, které jsem nedočetla (Pú a filosofové - filosofické metafory máte přece všude, osvěžila jsem si paměť pokud jde o známé filosofické osobnosti, ale jinak nic víc).
Taky spousta komiksů viděných po dlouhé době.
Moc si nevzpomínám, asi padesátkrát jsem se nutila k tomu, abych napsala na blog knižní list, ale můj mozek dělal "NE, NEODEJDEŠ TEĎ Z MEMEBASE!".
Po nemoci jsem zajela do knihovny a vrátila nějaké, které se mi po nemoci už nechtěly moc číst. Další díl Stopaře neměli, nic jsem nenašla dalšího od Douglase a Velký bůh Pan prý v Pražských knihovnách není. Proč já?!
Spontánně jsem si vytáhla z horrorů knihy Cujo a Dlouhý pochod.
____________________________________________
Dlouhý pochod.
Ještě teď to ze mě doznívá, když si uvědomuju, že všechno, co se v té knize odehrávalo, bylo za neustálého unavujícího pochodu a děsu. Jediná zastávka? Nesmím. Bolí mě nohy, jsem unavený, ale šlapat dál do totálního vyřízení. Je tak jednoduché si lehnout a zemřít, jenže to nejde.
Když jsem byla malá, šli jsme jednou v noci s táborem asi šest hodin túry k nějakým malým vodopádkům. Na konci jsem byla tak vyřízená, zničená a zdeptaná. Nemohla jsem už dál, nohy mě bolely, totální úvava převládala, myslela jsem jen na postel a jak by bylo úžasné, kdybych se do ní mohla zabořit a spát. Byl by to ten nejlepší dárek, vím jaké to je June, klidně se vyspi. Ta zem vypadala tak měkkce.
Když pochodujete bez přestání a přemlouváte svoje vyčervané tělo k výkonu, je to jako kdyby vás někdo vší silou kopal každým krokem do zad. Stejně bolestivé, stejně psychicky vyčerpávající.
Kniha byla napsána Richardem Bachmanem a to nijak zvlášť dokonale, ale to jen přidalo na atmosféře obyčejných zničených mladých kluků, kteří v myšlenkách hledají život zrovna před dny, hodinami a minutami, než ho ztrácejí. Mnozí ani nechápou, proč se přihlásili, spousta z nich jsou slepě za cílem. Veškeré podrobnosti se dozvídáme, když se z účastníků soutěže - Chodců - stávají skupinky, které mezi sebou mluví z nudy nebo zoufalství. Zajímavý je i svět, do kterého příběh Bachman dosadil, aniž by nás o tom na začátku informoval. Diktatůra připomínající tvrdší komunismus, takzvané Brigády, kterým velí Major a to vše zasadil do USA, přesněji řečeno Maine.
Všechno začínalo totiž tak nevinně.
Řeknu vám, že postavy si stihnete oblíbit dost a budete jen čekat se zatajeným dechem kdy zemřou, v jakém městě, silnici, kolik mil od startovní čáry a proč. Hlavní postavou je Raymond Garatty, který se přihlásil jen tak. Naivní obyčejný šestnáctiletý kluk, já si teda nejvíc oblíbila Stebbinse a do VcVrise jsem se skoro zamilovala. Na 277 stránek je toho napětí víc než dost a mě připadá, že jsem to četla pár měsíců místo dvou dnů.
I když jsem to dočetla, doznívá to ve mě trochu jiným způsobem, než u jiných příběhů.
Oni šlapali celou cestu. Celá kniha se děje pouze ve vzpomínkách a na ohraničené silnici. Jako by za ní svět dál nebyl, neexistoval. Proto jsem si ji taky vybrala, z obálky jsem tak trochu odtušila, že tu o něco na ten způsob půjde, vzpomněla jsem si totiž na dlouhé pochody židů z koncentračních táborů nebo na dlouhé kilometry odchozenými Němci, kteří byli napospas odevzdáni chladné Sibiři a padaly jako mouchy, okolo jen bílá pláň.
Jediné, co bych Bachmanovi omlátila o hlavu, je konec. Co to je?!
Celou dobu jsem byla napjatá jak struna se slzou v oku a Bachman vezme tužku a velkou tlustou čárou ukončí, aniž by vysvětlil proč se děje to, co se děje.
Richarde - vezmi si laskavě příklad od svého hodného dvojčete Stephena Kinga.
I když teď už je to jedno.
Bachman je mrtvý taky.
![Scarlett Flame [Tazi]](http://bd.jxs.cz/sh/shit-it/avatar.png?83329147){kind=avatar}
Bachman vs. King inu :) O Bachmanově pohřbení by mohla krásně vykládat Temná Půle.
Od Bachmana jsem četla jen Běh o život. Očividně se v těch reality shoe a soutěžích vyžívá. Dlouhý pochod si musim někde půjčit, už mi ho doporučovali.
A co se konců týče, stejně tak jsem hryzala do stolu i kingova Pulsu. King! Y U writting such stupid ends!!??